<!-- /* Font Definitions */ @font-face {font-family:"Comic Sans MS"; panose-1:3 15 7 2 3 3 2 2 2 4; mso-font-charset:238; mso-generic-font-family:script; mso-font-pitch:variable; mso-font-signature:647 0 0 0 159 0;} /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Times New Roman"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman";} @page Section1 {size:595.3pt 841.9pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} -->
Vždycky, když začíná nový týden, tak si říkám, že člověk tak nějak začíná znova. Tak jsem si řekla, že až dneska ráno vstanu všechno bude jinak, budu vzorná studentka a hlavně nebudu chodit pozdě na přednášky. No myšlenka to byla krásná. Minulý týden mi umřel mobil (v tu chvíli jsem pronesla větu, kterou zde nemůžu zveřejnit) a tak jsem našla svůj starý, který funguje tak na 50%. Takže, když jsem si nastavila budík, mohla jsem čekat, že zaspím. Normálně by se asi nic nedělo, ale zaspat na dogmatiku, je dost blbý. Rychle jsem něco vytvořila na hlavě a utíkala na tramvaj. Utíkám do kopce a vidím, jak 36 zavírá dveře a ujíždí, ach jo. Další mi jela až za 15 minut, což už bylo pozdě nasedla jsem proto do jiné tramvaje a asi 3 kilometry jsem běžela do školy a říkala si, kéž by tak přišel později.
Přiběhla jsem do školy no a jak jinak, přednáška už dávno začala, otevřela jsem dveře a viděla ten úsměv našeho profesora. Otázka, co vám to tam visí, jsem nevěděla, jak mám reagovat. Bože to nepozná MP3 přehrávač, pak mi došlo, že se ptal na moji ovečku na batohu. Pohotově jsem mu odpověděla a pak se dál probíraly Starozákonní předpoklady christologie.
Když jsem vytahovala „učebnici“ z batohu vypadla mi záložka z Austrálie a na ní je napsáno: „I am the Way, the Truth, and the Life.“ V tu chvíli mě to oslovilo, je tam ještě obrázek dveří. To je ono, to je cesta, to je důvod proč začínám pořád znova, i když mi to mnohdy nejde. Do konce přednášky jsem koukala jen na tu záložku nevím proč, ale vyčarovalo mi to úsměv.
Pak mě čekal parádní oběd s kamarádkou, kde jsme jen tak kecaly, mám pocit jako bychom spolu byly jen 5 minut. Když jste s někým kdo je vám blízký, tak nevnímáte vůbec nic, jen tu osobu a čas se tak nějak zastaví, aspoň na chvilku. Škoda, že jsme každá už musela jít, já do školy a ona domů.
Po cestě jsem si stačila koupit ještě jízdenku a knížku Smrt jako fenomén kulturní teorie. Otázka prodavačky jestli chci smrt do sáčku mě docela rozesmála. Řekla jsem, že mi to stačí i bez toho sáčku. Naštěstí na další přednášku jsem přišla včas, ještě jsem byla na kouřový a dala kafíčko.
Takže první den nového týdne začal docela dobře:) Uvidíme co se ještě stane a tak bych napsala ještě citát, který jsem našla.
„Za to jak se cítíme, můžeme do značné míry v prvé řadě my sami.“
Fred Luskin
Hezký článek:)
"otázka, jestli chci smrt do sáčku mě docela rozesmála" - to se nedivím:-) :-)
věcné sdělení = 0 (jako nula) - jako obvykle???
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.